Czech NWN project: DEMONA


 

Kronika Alicie
Artefakt
Tento kus textu byl nalezen na jednom velmi starém artefaktu. Mudrcové Alicie se neustále přou o jeho pravdivosti, kdo napsal tento text, kdy byl sepsán a proč?
Něco mezi šerem a nevědomostí. Nebo šero nevědomosti. Kolem se rozprostírá ticho podobné nekonečnu. A všude kolem to šero. Nebo je to neexistence? Ale neexistence čeho? A kde to jsem? A kdo vlastně jsem? Pláň. Rovná, dlouhá, velká pláň. Sem tam nějaký ten kámen, jinak téměř dokonale rovná. A velká. Snad i nekonečná. Díky šeru nešlo přehlédnout její rozlehlost. Díky její rozlehlosti nebylo možno dohlédnout na její okraj. Nebyl tu stejně nikdo, kdo by se o to chtěl pokoušet. Teď už tu nebyl nikdo, kdo by se o to chtěl pokusit. A byl tu kdy někdo, kdo chtěl přehlédnout její nedozírnou rozlehlost? A byl tu kdy vůbec někdo?
Tisíce let je tu šero a mrtvo. Nekonečné mrtvo. Je konec bojů, tedy pro zatím. Není tu vítězů, není tu poražených. Zůstala jen ta pláň. Žádné známky bojišť. Žádná tlející těla, supi, kosti, kostry rezavějící zbraně. A červi.
Stojí tu čas. Už tisíciletí tu stojí čas. Není tu vítězů ani poražených. Není tu soudců, není tu obžalovaných. Není tu bohů. A už ani Zatracených. Jen uprostřed té nekonečné pláně něco je. Existence něčeho uprostřed nicoty. Zbytek čehosi. Artefakt, vzkaz, prosba, ultimátum. Od koho? Komu? A proč? Tisíce otázek bez odpovědí. Bez vyřčených odpovědí. Bez hlasitých odpovědí. Popel popelu prach prachu, otázku odpovědi a odpověď otázce. Tisíce odpovědí bez jediné otázky. Jediná otázka, jediná odpověď. Nevyřčená, nedotčená, nedotknutelná.
Uprostřed pláně je cosi. Cosi nového nebo staré milióny věků. Cosi vznikajícího, cosi zmírajícího. Embryo, kokon, larva. Larva budoucnosti. Larva Boha, larva Démona. Kus nekonečna se odpoutává od nekonečna. Vznik. Zánik. Koloběh. Zrození. Smrt.
Je po válkách, je po všem. Zbyla jen ta pláň. A uprostřed se z Démona rodí nový Bůh a z Boha nový démon. Uzavírají příměří. Prozatím. Je klid. Klid zrození, klid smrti. Klid tepla, klid chladu. Klid nekonečna. Rodí se první lidé k obrazu božímu zrozeného z démona. A démon zrozený z boha škodí. Ale zatím je klid. Zatím je příměří. Zatím. Než začne nová válka. Válka o vládu toho co vzniká, toho co vznikne. Je to válka mezi nimi. Na konci je čeká smrt, oba to vědí.
Možná ale ne. Možná přijde pomoc z nečekané strany, pomoc nečekané straně. Nevíme kdo je kdo, nevíme komu pomáhat a komu škodit. Nepřítel se vybírá losem. Náhoda. Nečekanost. Po nekonečných stoletích ticha vzniká město. Po nekonečných tisíciletích bojů vzniká nová naděje. Naděje světla nebo temnoty. Po nekonečnu umírání a zrození vzniká touha. Vzniká Alicia.

Neznámý autor

Nahoru

Příběh Daria Gerhwina
Samozřejmě všechny údaje co zde zveřejním jsou posbírané z mých zkušeností a z vyprávění dobrodruhů. Budu se snažit psát s nejmenším citovým zabarvením(což je ovšem téměř nemožné). Já osobně jsem alchymista a fyzik snažící se přijít na podstatu a funkci věcí. Doufám že vás tyto ponuré příběhy a fakta zaujmou.
Demona je ostrov na kterém malé útočiště svobodných ras Alicie zatím odolává napadání démonů.Útoky jsou stále častější a ničivější.
Zveřejním zde jeden příběh od mého bratránka Daria Gerhwina ,dobrodruha a zkušeného bojovníka.
Se svým učitelem a dobrým přítelem Radeonem se Dario vydal do hlubokého lesa.Zastavila je královská stráž, že prý je bohatě obdaruje když jí pomohou najít a zabít démonického agenta v rudých horách, dva dobrodruzi nelenili a vydali se na cestu.Po mnoha bojích potkali muže s kápí, zde se projevila moudrost Radeonova a předtucha že je to již zmiňovaný agent. Po dlouhém boji nakonec Dáriovy ruce pevně svírajíc sekyru zabily agenta. Sraz měl být za svítání na tržišti v Alicii, ale stráž tam nebyla ,ovšem přišel po penězích toužící hraničář Bělas se svou temnou koženou zbrojí a stříbrným kopím ať ho dva dobrodruzi následují do lesíku za královskou stráží,zde se Dario odpojil od Radeona a ten byl zaveden do pasti.Hraničář Bělas se dohodl se Zlým lordem Salekem o zabití Radeona za tučnou odměnu. Zde Radeon padl. To je vše co mi můj bratránek řekl.Je to jeden z mála známých příběhů.Ale jsem si jist že mnoho jich dopadlo špatně jako tento. Ovšem nevím co je na něm pravdy. Již zmiňovaný lord Salek, prorostlý temnotou do hlouby duše, měl svůj příbytek hluboko pod Alicií, ve stokách s tou nejohavnější havětí.Avšak nezávislí dobrodruzi přišli na jeho sídlo a vyhnali ho, od teď Saleka ve stokách nikdo nepotkal ,ale byl spatřen v Lesíku a v dalších démony z části ovládaných oblastí.Krvavý Tom, Salekova pravá ruka, jeho nejúspěšnější vrah a velitel banditů loupil a zabíjel na rudé cestě, zde se však dlouho neukázal asi tam pro něj také přestalo být bezpečno. Jsou to příklady bývalých občanů kteří přešli na stranu temna. Nemůžu zde nezmínit skřety, ty malá stvoření, vedeni nenávistí a chaosem. Jejich sídlo je na rudé cestě, zatím nepředstavují výraznější hrozbu,ale může jich být mnoho. Nemálo jsem zabil těchto zrůd. Prozkoumané oblasti jsou: Lesík, Rudé hory a Hluboký les (v němž je malá vesnice).
Zvěř a původní obyvatelé v těchto oblastech napadají bez vyjímky všechny ovšem né sami sebe což je důkazem že jsou vedeni zlou magií démonů.Mnoho obyvatelů Alicie přešlo v zoufalství na temnou stranu v domnění že se zachrání, ale nenašli nic víc než utrpení a bolest pro jejich trápící se duši.
Obraný systém funguje na prastarých ochranných krystalech, které jsou rozeskládány na jihu Alicie.kde začíná vláda démonů a udržují tam ochranné pole.Není však známo odkud krystaly berou energii, snad jsou důkazem že v existenci je něco vyššího, něco co není založeno na magii,která umí energii pouze formovat do různých podob, ale něco co energii dokáže vyrábět a tvořit dimenze prostoru, něco co má zájem na dobru. Ovšem ochrané pole je sice nevyčerpatelné (aspoň se domnívám),ale ne nezničitelné a natolik pevné aby odolalo silným a ničivým útokům které určiťe teprve přijdou. A proto se všichni musejí sjednotit pod rukou Krále a začít bojovat proti zlu.
A já věřím že někdy zlo skončí nemůže tomu být jinak. Nemusí to být zítra ani za rok, ale skončí.Jako věřím v to že po noci přijde den a že temnota zmizí s ranním sluncem.Jestli chceme vyhrát, říkám do boje, do boje všemi možnými prostředky, magií, zbraněmi a mocným slovem. A ten kdo věří zvítězí.

Tom Dario Akkynen

Nahoru

Vznik Demony
I povedal Majster mladému mníchovi Suticovi pri odchode z kláštora : „Vždy je lepšie poznať pôvod miesta kam máš namierené, ako tam prísť a čudovať sa“. Námorník na lodi už zakričal na odchod, ale v posledný okamih vložil Majster Suticovi do rúk schátraný zvitok. „Moja práca o pôvode ostrova !“, povedal s neskrývaným úžasom Sutica. „Myslel som si, že bola spálená pri Veľkom požiari!“
„Nikdy never v dokonalosť chlapče, lebo dokonalosť spolu s nekonečnosťou v našom ponímaní a chápaní neexistujú“, povedal Majster, a dodal „Odteraz máš meno druhé, nech si volaný ostatnými Black Ki-Te, pretože energia bola vždy silnou stránkou tvojej osobnosti“, a to boli slová posledné, ktoré Sutica od svojho učiteľa a dlhoročného mentora počul.
...svet bežal, stál. Išiel, sedel. Žil. Každým dňom mnoho zanikalo, každým deň mnoho vznikalo. Všetko sa mení, tvaruje, nič neostáva nezmenené, a inak neostávajú ani bohovia. Bohovia sveta, ktorý existovali od nepamäti, večnosti, a budú existovať stále, nekonečne. Olios, boh života a nádeje sa jedného dňa, mesiaca či roka zaľúbil do smrteľnej Lonery. I vekom dokázané je, že človek a boh dokopy sú ako kvet a skala, spolu žiť dokážu, ale pre mnohých pôsobia ako päsť na oko. A tak vôbec nie neočakávane sa zachoval Dreos, otec Oliosa. Boh smrti, a posmrtného neživota (lebo život len jagavý je a čo je posmrtné nemôže byť jagavé a plné radosti).
„Synu, nemá zmysel mrhať láskou k smrteľnej veci, zamysli sa nad mojimi slovami ! Miliónkrát opakovaná história sa opakuje, prečo sa nepoučíš z chýb ostatných a menej dokonalých ? (lebo dokonalosť neexistuje a možný je len stav blízky dokonalosti)“ „Otče, je mi jedno čo si o mojich citoch myslia ostatní bohovia, ostatné bytosti, ja viem čo cítim a viem čo chcem !“ „Možno vieš čo chceš, ale určite nevieš čo je pre teba vhodné ! Prečo ? Povedz mi prečo sa chceš zaviazať k nej ? Ľudia sú slabí, slabučký ako rosa na rannej tráve, ktorá s prvými slnečnými lúčmi okamžite mizne ! Dokážu potešiť oko na kratučký okamih, ale či ten pocit ostane v srdci po zvyšok dňa ?“ „Nie, ľudia nie sú slabí. Dokážu vytrvať, dokážu prežiť takmer všetko. Sú húževnatý, húževnatejší ako si myslíš !“ „Čo ti vložilo tieto naivné myšlienky do úst ? Prezraď mi čo opantalo tvoju rozvahu a hlavu ? Nedokážeš sebou vyslovené slová !“ „Dokážem. Vytvorím ostrov. Ostrov plný ľudí, radosti, trpenia a odolnosti. Dokážem Ti koľko ľudia dokážu prežiť, zvládnuť. Ak sa ukáže že slabí nie sú, tak mi dovolíš vziať si Loneru za moju ženu. Potom budeme spolu žiť do konca vesmíru, do konca večnosti. Zatiaľ, v čase skúšky, bude žiť večnosťou, neumierajúc a nežijúc. Prijímaš moje podmienky ?“ „Dobre, keď mi dokážeš... AK mi dokážeš že ľudia sú taký silný ako tvrdíš, tak ti dovolím zobrať si Loneru. Ale ak nie, zostaneš sám do konca vesmíru. Do konca nekonečnosti.“
A tak, Olios, stále poháňaný svojimi ideálmi a víziami poprosil boha zeme a skál, aby vytvoril v oceáne nový ostrov. Olios, stále vo svojich nádejách poprosil boha zelene aby ho osadil rastlinami a stromami. A nakoniec, po zhliadnutí kvalitnej práce sám vytvoril prvé náznaky dynamického života. Osadil ho zvieratami a stvoreniami. Poprosil bohyňu osudu aby posplietala vlákna životov rôznych rás a bytostí tak, aby sa dostali na ostrov. Postupom času, či už náhodou alebo cieľavedome sa dostávali ostrov rôzne bytosti. Trpaslíci začali kopať hlboko do zeme, elfovia začali pásť lesy, hobbiti začali stavať dedinky a jednoduché prbytky a ľudia začali tvoriť mestá. Život prekvital, prekrásna príroda, takmer dokonalé okolie a všeobecné ideálne podmienky sa značnou mierou podpísali na stavbe a vývoji.
...Skončila sa doba rozbehu, ktorá bola daná a stanovená dohodou medzi Oliosom a Dreosom. Bezproblémové časy sa skončili a nastal čas pre dobu skúšky. Pohromy, nesvár a strach sa začali šíriť postupne, pomaličky, plíživo do ostrova krásy. Nedorozumenia sa premieňali na hádky, hádky sa menili na nenávisť, a nenávisť sa menila na vojny, ktoré spôsobovali strach. Vojny, či už malé alebo veľké pustošili krajinu, mestá, lesy. Ale ľudia, ľudia pretrvali. Vydržali, prežili, zmierili sa medzi sebou, a ostrov opäť začal prekvitať. Dreos pomaly začal strácať nádej na svoj úspech, a keďže chcel pre svojho syna to najlepšie tak sa pokúsil o vytvorenie poslednej skúšky. Vytvoril Pochybnosť, ktorá by stála naproti božstvám, ktorá by oponovala názorom mnohých, ktorá by pokúšala, skúšala vieru a dôveru „silných“ ľudí. Zo začiatku nenápadne, podlízavo a opatrne. Roky, veky prechádzali, a z Pochybnosti sa stával čím ďalej, tým silnejší podnet na tvorbu nenávisti. Viera a sila myšlienok v Pochybnosť začala silnieť, a tak dokázala šíriť svoje názory čím ďalej tým dokonalejšie. Rada volených hlavného mesta Alicia sa dohodla vytvoriť úrad, ktorý by konvertoval prívržencov Pochybnosti na ľudí znovu rozumných a nepodmanivých. V tej dobe Pochybnosť (ktorá by sa dala nazvať už aj bôžikom pochybnosti) začala cítiť úbytok prívržencov, úbytok sily. A tak stvorila niečo hmotné a trvácnejšie ako viera. Stvorila ozajstného démona, silu, bytosť, ktorý by prezentoval a dokazoval jej moc a silu, schopnosti. Pochybnosť stvorila Démona, ktorého cieľ bolo zničiť všetky nádeje na záchranu, ktorého cieľom bolo dokázať slabosť ľudského plemena...
Boj o spravodlivosť, boj o záchranu sa mohol začať...
To bolo napísané na zvitku, to spísal Sutica počas svojich štúdií v kláštore. Staré knihy, povesti a prosté slová boli inšpiráciou a vodiacou rukou. Aj keď mnohí ovplyvňovali mladého mnícha svojimi neveriacimi názormi, nenechal sa odtrhnúť od svojej svedomitej práce.

Mnich Sutica

Nahoru

Radeonova podlá zrada.
Nedávno jsem potkal jednoho velmi veselého barda, který mi vyprávěl jeden moc zajímavý příběh. No myslím, že si dost vymýšlel, co by drak dělal v kryptě, řekněte?

Jindragon

Tento příběh je pravda a nic než pravda. Mohu to sám potvrdit neboť jsem se k němu dostal blíže než by bylo zdrávo a ještě dnes děkuji Bohům, že jsem jej přežil, abych ho mohl sepsat. První část mi vyprávěl jeden potulný léčitel, kterého jsem náhodou potkal na svých pozdějších četných cestách po Demoně. Vypověděl, že trpaslík jménem Granis Darkhammer jednoho dne vyrazil s mužem jménem Radeon z Athkatly za účelem boje proti zlu do hloubi hřbitovních krypt Alicie. Probíjeli se společně ubohými mrtvými loutkami zla až se dostali do místnosti s velkým prastarým sarkofágem. Rozhodli se, že si zde odpočinou. Po chvíli jejich nenucenou konverzaci přerušilo zapraskání jak temná magie začala v místnosti zhmotňovat obrovité temně rudé tělo, pokryté šupinami. Přestože Granis nepatřil mezi nejhloupější trpaslíky v Beregostu, odkud pocházel, chvíli mu trvalo než si uvědomil, kdo před ním stojí. Byl to prastarý mocný drak Gryarr. Granis s Radeonem bleskově skočili za sarkofág. Drak je však následoval a dráp sekl Granise do ruky.Trpaslík pochopil, že proti dračí síle nemá šanci.Alespoň ne teď. Proto rychle přeběhl místnost a schoval se v úzké chodbě, kam se drak nemohl dostat. Radeon však nestihl doběhnout ke dveřím, než je drak zatarasil a tak se schoval zpět za sarkofág. Drak nyní nakukoval do chodby. Granis zavolal na Radeona a ten odpověděl, že je živ, ale dveře jsou blokovány drakem. Granis už už chtěl na draka zaútočit, aby alespoň pomohl příteli ven, ale tu se drak sám hnul ode dveří a Radeon toho hned využil. Octli se v chodbě a chtěli běžet ke schodům nahoru, ale drak se zhmotnil i ve vedlejší místnosti a tak byli v úzkém koridoru v pasti. Granis uvažoval, že pokud na draka zaútočí, snad se jeho přítel dostane ven živ. Tu však pocítil bodavou bolest mezi lopatkami. Nohy se mu podlomili a poslední co spatřil než upadl, byl Radeonův zlovolně se usmívající obličej.Teď pochopil, proč Radeon trval na výpravě do krypty... Na prahu smrti jej objevil léčitel, kterého jsem již zmínil, a zachránil jej od bran podsvětí. Granis mu vypověděl svůj příběh a vrátil se zpět do Alicie, aby informoval své přátele, chrabrého bojovníka Daria Gerhwina, krásnou leč velmi nebezpečnou zlodějku Angie Dan a mocného kouzelníka Saramira, o zlu, které se usadilo v kryptě a v Radeonově srdci.Přátelé se rozhodli, že mu pomohou, a zrovna v té době zaútočil Radeon posílen drakovou mocí na samotnou Alicii.Žádný voják se mu nemohl rovnat.4 přátelé se bez meškání rozhodli postavit se hrozbě ,, že by temnota mohla padnout i na Alicii. Právě v té době jsem přijížděl do přístavu v Alicii, a chtěl jsem pokračovat do vesnice v Hlubokém lese. A právě v přístavu se utkali.Spatřil jak Radeon kráčí vstříc svým nepřátelům rozsévaje zkázu všude kolem. Zlovolně se na ně ušklíbl, což zvláště Daria rozpálilo spravedlivým hněvem.Vrhl se proto s Granisem na Radeona. Následovali je vlk a medvěd olbřímých rozměrů, které jim na pomoc přivolal magií Saramir. Jejich zbraně a drápy zvířat však narazily na neviditelný štít. To je však neodradilo a sekali a bodali do nepřítele tím víc. Ten se však jejich úsilí vysmál a 2 mocnými údery zlikvidoval vlka i medvěda. V tu chvíli však Angie dokončila mocné kouzlo ze vzácného magického svitku a prorazila jím štít Radeonův.Tomu se v očích bleskl záchvěv strachu nicméně vrhl se s tím větší vervou na Daria.Ten se zuřivě bránil jeho rychlému sledu úderů a pár mu jich zasadil stejně jako Granis. Do boje se vložila i Angie se svým rapírem a Saramir začal spřádat mocná destruktivní kouzla. Do boje se však proti němu postavila dračí magie. Na jeho obličeji bylo jasně vidět jak s ní urputně bojuje. Země se třásla.Blesky padaly z čistého nebe. Všichni lidé v hrůze prchali od místa boje.I já stál neschopen pohybu na přídi lodi. Vlny se začaly nebezpečně vzdouvat a tak jsme se musel chytit stěžně. Tu se jeden z domů zřítil v troskách a jeden z kamenů zasáhl Daria.Klopýtl a Radeon jej bleskově probodl.V Granisovi zahořel plamen pomsty a vrhl se bezhlavě na Radeona a spolu se Saramirovými blesky mu uštědřil několik zranění.Radeon krvácel, přesto však využil Granisova slepého hněvu a potom co se vyhnul jeho ráně, jeho meč šťastně projel mezi hrudním plátem a helmicí Granisovou.Trpaslík se s chroptěním zhroutil k zemi.Poté se rychle otočil a štítem udeřil Angie do obličeje. Po tomto nečekaném úderu zakolísala a Radeonův temný meč jí projel srdcem. Saramir byl příliš vyčerpán než aby utíkal a z posledních sil se přenesl pryč z bojiště. Byl velmi vyčerpán a kouzlo pro něj bylo dost nebezpečné. Faktem však je, že od té doby o něm nikdo neslyšel.Radeon zmizel z Alicie, aby jej pronásledoval a nechal přístav v troskách. Život se vrátil do normálních kolejí až po několika týdnech a ještě později byl přístav znovu vystavěn. Radeon zvítězil, ale Dario, Angie, Saramir a Granis prokázali neobyčejnou odvahu a odhodlání bojovat proti zlu i přesto, že stáli proti mnohem silnějšímu soupeři. Od té doby věřím, že pokud takových lidí bude víc, můžeme do konce časů mít naději, že zlo bude nakonec poraženo.

Vysmátý bard

Nahoru

Příběh Hraničáře Baláska
Jmenuji se Belasek, já vim trochu divné jméno, ale když ti řeknu že jsem
Poloviční elf tak to mnohé vysvětli. Sem to, čemu se běžně říká hraničář. Mým domovem se stal les a já si vůbec nestěžuji, tam kde se jiní neciti pohodlně, já s klidem usínám. Ale rodné lesy se pro mě staly poněkud nehostiné po té, co sem si proti sobě poštval tamní obyvatele. Nebudu nic zatajovat, nejsem zrovna svatoušek a moc starostí mi to nedělá. Inu byl čas se porozhlédnout po jiném kraji, nebo spíš po jiném kontinentu. Ze země jsem se dostal jen taktak, skočil jsem na první loď kterou sem uviděl. Až mnohem později sem se začal zajímat kam že to ta loď vůbec pluje. Kapitán byl potom měšci co jsem mu dal docela vstřícný. Říkal že pluje na velký ostrov, říká se mu Démona, dříve to prý bylo slavné království a jmenovalo se úplně jinak, ale nikdo už si nepamatuje jak. Před mnoha sty lety někde v jeho části povstalo zlo. Kapitán se při tom uhodil 2x pěsti do hrudi, asi nějaké zdejší gesto proti zahnání zla. Ze země povstala mocná armáda složená z nejhorších možných nočních můr, vedena strašlivými démony. Pomalu mi začal dávat smysl ten divný název, ale nejspíš to budou stejně jenom báchorky opilých usedlíků. Kapitán dál pokračoval... Byly svedeny obrovské bitvy,nelítostné z obou stran, mnozí mocní hrdinové i démoni padly, mnohé mocné artefakty byly ztraceny, vzduch jiskřil magií, země byly ničeny. Po dlouhých staletích se zase různé rasy spojily proti společnému zlu. Lidi tu stály bok po boku s trpaslíky, mezi nimi šlo zahlédnout i malé pulčíky a gnomy, nad všemi se tyčily obrovští půl Orkova, sliční elfové zase vzali do rukou své dlouhé luky a kouzelné hole a našlo se i dost míšenců mezi lidmi a elfi, kteří společně pozvedli zbraně. Nejradši bych se rozesmál, ale nechtěl jsem kapitána urazit. Pochybuji že se spojily jen kvůli tomu aby spolu mohli stanout bok po boku a najít smrt ve společném hrobě. Každej měl svoje důvody. Trpaslíci se ženou do každé rvačky, lidi bojujou pořád, půl orcové u žádný bitky nesmí chybět. Snad jenom elfové a pulčíci opravdu tušili co se děje. No nechtěl jsem kapitánovi kazit jeho iluze a tak jsem v sobě smích potlačil a poslouchal dál...Ale zlo bylo příliš silné, postupovalo dél, lilo se jako tma pomalu přes celý ostrov. Boje trvaly mnoho let a lidem už docházely síly. Byli zatlačeni na severní část ostrova a král přesídlil do posledního města které zbylo, Alicie. Je prý mnoho legend o tom co se v těch časech udalo. Jedna legenda říká, že na ostrov přijel mocný mág na žádost krále, další říká že král měl mocný předmět předávaný z pokolení na pokolení, další říká že se jeden z mocných válečníků se svojí družinou vydal do hloubi zlem obsazené země a tak dále, jak říkal kapitán, bylo mnoho legend a pověstí. Pravdou však zůstává že nějaká mocná síla obklopila poslední z měst v rukou lidí a její blízké okolí. Mnozí si mysleli že to je konec.V tom ale hlídka na stěžni zahlídla na obzoru zemi a začala příprava pro v plutí lodi do přístavu, kapitán se mi omluvil a odešel řvouc rozkazy na všechny strany. Tak sem po několika týdnech plavby stal na molu města Alicie. Vše vypadalo zchátrale, lidi bylo vidět po málu. Prohlídka města dlouho netrvala. Až na pár malých obchůdků, jedné hospody, menší tržnice, opuštěného hradu a věznice nic zajímavého. Snad ještě kromě věže kde překvapivě byl, podle tabulky u dveří, nějaký mág. Kdo jiný by měl něco vědět o tomto městě než mág? Ač nemám mágy zrovna v lásce zašel jsem dovnitř. No musím přiznat že mě překvapil. Nebyl to žádný arogantní stařec, který trpí ostatní smrtelníky jenom proto že je někdy potřebuje, ale docela příjemný chlapík kterýmu nevadilo odpovídat na otázky. Dozvěděl jsem se hodně věcí. Kolem Alicie je opravdu magické pole, které ho chrání před vpádem démonů. Takže něco na těch historkách asi bude. Co se stalo tehdy v noci již nikdo nepamatuje, ale mág mi řekl že je to někde sepsáno,ale jak jinak, neví se kde ani na čem ani jak. S určitostí se prý ale ví, že té noci zmizel beze stopy král. Od té doby nebyl znovu žádný zvolen, nejspíš proto že nebylo z koho volit pomyslel jsem si. Je tu ale legenda která říká, že z po za moře přijde hrdina, který si získá srdce lidí, ti ho zvolí králem a on osvobodí ostrov od Démonů. Hezká pohádka říkal jsem si. Jak málo jsem tehdy věděl...Země v nesnázích přitahuje pořád ty samé lidi. Dobrodruhy, zloděje, hledače pokladů, děvky, obchodníky a tak dále. Prostě jsem byl jeden z dalších. Řekl jsem si že se tu chvíli zdržím a podivám se po okolí. Prošel jsem rozsáhlé stoky pod městem plné krys a kupodivu i nemrtvými a hlouběji ve stokách byly ještě podivnější věci. Tehdy sem začal tušit že všechno nebude úplně v pořádku. Podíval jsem se i na městský hřbitov plný lidí, kteří určitě nezemřeli stářím, našel jsem odvahu a vydal se i do hřbitovní krypty, fuj nikdy více. Mnohem lépe se cítím v lesích za městem. Vlci, jeleni, medvědi, banditi, jezevci, ptáčci, prostě normální les. Dostal sem se i dál do vnitrozemí a tam už to tak normálně nevypadalo...Izolace Alicie už trvá moc dlouho, zlo začíná pomalu pronikat i do ni. Když se člověk dobře dívá neujde mu. Ať už je to tajemný Lord Selek který má doupě hluboko pod městem, Rudé hory plné obrů, zlobrů a orců, kdysi krásný les nyní temný a plný obrovských pavouků. Zlo pomalu proniká, Démoni chtějí celý ostrov...Dostal jsem se na mnoho temných míst, zabil mnoho temných příšer a má duše se pomalu taky stává temná, nevím co to je, jako bych slyšel hlasy z velké dálky jak mně volají, ale jsou slabé, jde jim odolávat. Záleží pouze na každém z nás jestli jim odoláme nebo ne, záleží pouze na nás jestli budem bránit poslední výspu dobra. Legendy musí od někudy pocházet a i já začínám pomalu věřit, že legenda o králi, který sjednotí Alicii a osvobodí zemi od Démonů je pravdivá...Viděl jsem již mnoho...
věcí nejsou tím čím se zdají...
jsou tu plány v jiných plánech...
nevím jestli mám přijmout pozvání od Lorda Saleka...
je pouze na nás na které straně budeme stát...

Hraničář Balasek

Nahoru

Podivná Igorova Smrt.
Jednou, když jsem se po dlouhé plavbě zase vracel do Alicie, potkal jsem v docích jednoho námořníka. Byl velmi rozrušen a vypadal, že se tak trošku léčí alkoholem. Mezi jeho nesmyslnými bláboly jsem pochopil, že se mu přihodilo něco hrozného. Nebyl bych to ani já, kdyby mi měla nějaká příhoda jen tak proklouznout mezi prsty a proto jsem hned začal zjišťovat, co se přihodilo. Jeho příběh, který jsem trošku upravil a vynechal některé z nesrozumitelných poznámek, by vám mohl znít asi takto : " Jednoho dne, jsme se já a můj přítel Igor rozhodli dát si něco malého k pití U Kohouta. Ten den tam nebylo nijak rušno, zábava žádná a tak jsme se rozhodli, že půjdem maličko popichovat bardy do jejich sídla. Jsou to mizerní skrblíci a člověku by na panáka nedali ani kdyby umíral žízní. Když nás to přestalo bavit, řekli sme si že se vrátíme zpět do hospody. Teda né že by jsme byli nějací opilci, ale vypito jsme trošku měli. Museli jsme po cestě do hospody zabloudit, to je jistý. Z toho dne si již nic nepamatuji, musel jsem asi usnout. Já jsem se ráno probudil v Chrámu, jako ostatně už několikrát po tom co jsem přebral a usnul někde na ulici. Ale Igor nikde. Hledal jsem ho celý následující den, ale marně. Večer, už když sem zapíjel žal, najednou přišel do hospody nějaký človek, že prý se nějaký ožrala válí v Alicijské čtvrti Ruiny. Šel jsem se tam teda podívat, a nevěřil by jste kdo to byl. Igor! Byl v bezvědomí, ale já měl nesmírnou radost, že ho znovu vidím, jenže v ten moment co jsem mu pohédl do tváře jsem hrůzou oněměl. Za jednu noc a jeden den Igor zestárl o několik let. Vypadal příšerně, jako by už klepal na nebeskou bránu, tak jsem ho popadl a zanesl jsem ho do Chrámu. Kněží dělali co mohli, sám opat i mistr Zorathus sesílali svá kouzla, ale nic nepomáhalo. Igor k ránu umřel. V několika posledních okamžicích svého života se Igor probral z bezvědomí. Samozřejmě jsem se ho vyptával co se mu přihodilo, ale byl v delíriu a jeho myšlenky se toulaly bůhví kde. Povídal něco o tom, že byl unesen překrásnou paní, která mu ve svém domě nabízela přenádherné věci. Pokaždé když dostal nějakou věc, cítil se slabší a slabší, ale byly to tak nádherné a unikátní kousky, že si nemohl pomoci a stále chtěl další a další. Já sám jsem se po jeho smrti stal majitelem několika z oněch věcí a můžu vám říct, že v tomhle měl pravdu. Lepší brnění, zbraně, šaty, šperky a další jsem ještě neviděl."
Když jsem toto vyslechl a onen námořník již nevypadal, že by věděl něco víc, řekl jsem si, že tomu přijdu na kloub. Začal jsem pátrat v Ruinách a k mému ůdivu jsem opravdu něo objevil. V Ruinách jsou od té doby slyšet tajemné hlasy a zvuky. Potvrdil mi to i stážný, který tam ten den sloužil, jinak bych si i myslel, že se mi to jen zdá. Nevypátral jsem celkem nic a bohužel v té chvíli jsem toho musel nechat. Mistr Zorathus mě k sobě zavolal a dal mi mnohem důležitější a neodkladný ůkol. Doufám, že se najdou někteří z vás, kteří budou v mnou započatém pátrání pokračovat a onen opilý námořník se konečně dozví, co se přihodilo jeho příteli.

Mole

Nahoru

Stínač života
Napsal Suhl Tha´gal, mocný lich vládnoucí temnotě, smrti a stovkám nemrtvých. Tento zápis byl nalezen pod silnou vrstvou prachu v jedné jeskyni. Z temného jazyka smrti přeložil Axloth. Tento dokument píši jako svůj odkaz pro případ, že by moje existence nebyla věčná. I když jsem a zajisté budu věčný musím sepsat záznam o Stínači života. Byl stvořen za jediným účelem a s jediným posláním. Jako nejmocnější lich v zemích kam odtud jen orlí oko dohlédne, jsem pro svoje pokusy a moji mocnou magii potřeboval opravdu velké množství duší. Většina nemrtvých byla pro tento úkol dosti nevhodná, jelikož zabíjeli příliš neobratně a těla i duše často poškodili. Do Stínače života jsem vložil mocnou sílu a obdaroval ho nástrojem mocnějším než si ubohý smrtelník může jen představit. Jeho kosa vysávala duše z jeho obětí a já je mohl později použít. Vysílal jsem ho do všech končin světa a aby tam rozséval smrt a vracel se s množstvím duší. Takto byl vyslán mnohokrát a vždy se vracel s úspěchem. Jednou byl vyslán na lov duší do školy paladinů, kteří mají daleko silnější duši a jsou cvičeni v ničení takových jako je on nebo já. Byl pryč dlouho a tak jsem si myslel, že selhal, avšak po několika týdnech se vrátil s velice cenným úlovkem duší. Ovšem připadal mi nějak jiný. Cítil jsem, jakoby se nepatrně změnil. Jeho podstata byla jiná, jeho účelem už nebylo sloužit mi a vykonávat moje příkazy, ale pouze lovit duše a šířit teror. Nevím co se s ním ze těch mnoho týdnů stalo, co nebo kdo ho změnil, ale snažil jsem se o nápravu. Nepovedlo se a jednoho dne zmizel. Od té doby o něm nevím nic kromě toho, že nepochybně stále loví duše…

Axloth

Nahoru

Alex Romanov
Toto je pověst o původu Alexe Romanova, jak ji slyšel a zapsal Axloth.

Alex se narodil jako prvorozené dítě jednomu mladému páru v již dávno zapomenuté vesnici v horách. Když byl Alex ještě nemluvně, byla tato vesnice přepadena kmenem trolů. Tento kmen byl pod silným vlivem démonů a jejich prostředníkem a vůdcem kmene byl velmi mocný šaman. Vesničané se statečně bránili, ale neměli žádnou šanci. Byli pobiti do posledního. Jeden trolí válečník zaslechl zpod trosek dětský pláč. Silnou paží odhodil trosky a nalezl malé dítě jak leží a plače vedle své matky a snaží se jí svým pláčem přivézt zpět k životu. Žena měla v hrudi několik šípů a rozbitou hlavu. Trol pozvedl kyj a hodlal jednou ranou zabít dítě. Najednou ale padl mrtev. Onen mocný šaman ho zabil a zvolal: „Toto dítě zůstane naživu. Je moje!“ Šaman totiž pod vlivem démonů vycítil, že démoni mají s tímto dítětem své vlastní zvrhlé plány a chtějí, aby bylo vychováno tímto mocným šamanem. Šaman přistoupil k dítěti, sehnul se, vytáhl ho z trosek, zabalil do deky, kouzlem ho uspal a vzal do náručí. Celý kmen tiše odešel ze zničené vesnice do jejich tábora. Pod vedením šamana, Alex rychle a dobře rostl, sílil a navíc ho šaman naučil mnoho z jeho znalostí magie. Brzy se Alex Romanov stal nejmocnějším válečníkem kmene a i magií mocně vládl. Nikdo se mu nedokázal postavit. Neměl ovšem rád své trolí soukmenovce a oni neměli rádi jeho. Jediný koho uznával byl šaman, kterého bral jako svého otce, matku i nejlepšího a jediného přítele. Často odcházel do hor a do lesů, kde zabíjel. Brzy i k němu začali promlouvat démoni a on bez milosti a bez zaváháni, plnil jejich příkazy a vždy při tom za sebou zanechal mnoho mrtvých. Šaman ale stárnul a tak jednoho dne umřel. Alex ztratil jediné pouto ke kmeni a odešel do hor. Od té doby k němu pořád promlouvají démoni a on zabíjí a zabíjí. A zabíjí, i když démoni mlčí…

Axloth

Nahoru

Hirbagg Wogshurd
Dopis od Hirbagga Wogshurda, který byl nalezen roztrhaný v odpadkovém koši v Alicii. Složil jej a přepsal Axloth. Kdo ho měl dostat, nebo ho dostal, je neznámo.

Já tě zdravit. Porád loupit? Já loupit a dobře dařit se to. Já stále se pamatovat na časy dávno pryč jak my loupit krádat a přepadat všichni naše banda. Všichni třást před nás. Ale to být pryč a já teď sám. Být lepší. Snadno ty skrývat, s nikým se nedělit a tě nikdo neprozrazovat. Já stále rád zabojuju a když i peníze to lepší. Ale ne potřeba moc. Oni teď chtěl mě chytit a poslední doba tvrdě jdou za mě. Musím býtvat já skrýtý a vyhýbat místům s domy. Tam oni honit mě jdou jak zběsile. Tu teď spousta nová hlupáků, co myslela si o sobě, že svět zachránit a mě s ním. Pár zaříznula já oni. Ale někteří nebývat tak moc hloupost mít. Najít i taková, kteří oni spolupracovat chtít. Peníze být a i vždycky dřív být to nejvíc důležito a tak když dát moc já za moc peníze budu udělat moc různých věci pro moc různé člověk. Si mě najat taková malinkatej chudáček s kouzly… on dát mi peněz hromada za já chránit ho a když my bojovat se dostat on otočila záda mi jeho na mě . Nebýt to žádné těžké jeho ten malá krk nožem zabít a ho peníze obrat. Jestli moje uši mě neklamat by tu teď za chvíli měl projelo naložená vůz se zboží moc. Já pracovat jít muset teď. Stejně já už papíru nemít víc. Já doufat že toto bývat někým dobře tobě bude dát.

Hirbagg

Nahoru

Norian Salek a Zrzavý Tom Pokoton

Napsal Axloth podle vyprávění lidí, kteří s nimi měli co dočinění a přežili.

Málokdo to ví, ale Salek a Tom jsou ve skutečnosti vzdálení bratranci. Před mnoha lety, kdy se ještě ani neznali, zemřeli oba Salekovi rodiče na zákeřnou nemoc a tak mladý Norian Salek odcestoval na farmu Pokotonových. Když přijel, rychle se zabydlel a spřátelil se s Tomem, který byl o pár let mladší. Ani jeden z nich nebyl pilný a poctivý farmář. Spíše naopak. Norian vždy chtěl studovat tajemství magie, ale protože byl držen na farmě a nebylo mu dovoleno odcestovat do školy pro mladé kouzelníky, navštěvoval tajně jednoho temného mága, který ho zasvěcoval do tajů černé magie. Tento mág měl na něj silný a ne příliš dobrý vliv a Norian měl zase silný vliv na Toma. Ten si už tak vylepšoval svoji finanční situaci menšími krádežemi a podvody. Tak není divu, že jednoho dne spolu Norian Salek a Zrzavý Tom Pokoton utekli neznámo kam. Podle všech zpráv si v jednom větším městě zřídili bandu zlodějů a rváčů s Norianem jako vůdcem a Tomem jako jeho pravou rukou. Vymýšleli plány a přepadali, loupili a vraždili. Bezohledně se svými bandity zabíjeli a okrádali i děti, ženy a starce. Jednoho dne ale vše překročilo únosnou mez a byl na ně zorganizován velký zátah. Všichni byli pobiti, jen Tom a Salek uprchli. Po cestě, kdy hledali nové útočiště, opět šli i přes mrtvoly. Až se nakonec usídlili v Alicii, městě sužovaném démony. Právě démoni se stali jejich mocnými spojenci. Nebo spíše se Norian a Tom stali jejich služebníky. S jejich pomocí v Alicii rozprostřeli své sítě, dali dohromady skupinu banditů a ovládli místní stoky. Opět bez milosti zabíjí všechny, kteří jen trochu stojí v cestě jim, nebo démonům.

Nahoru

Drownich Germor

Toto je přepis jedné z mála čitelných stránek z nalezeného ohořelého deníku, který zřejmě patřil Drownichovi.

… temným lesem. Šli jsme s otcem už několik hodin, když jsme došli k té vesnici. Byla to krása: jen samé nic netušící ženy, spící děti a pár starců. Byla téměř už noc a tak mnoho vesničanů již spalo. Ještě než jsme začali vypouštět první šípy, poučil mě otec, že mám mířit na krk. Všechny šípy přesně zasahovaly cíle. Pár zápalných šípů změnilo část vesnice jeden velký požár. Mezi hořícími domy pobíhaly ječící postavy v plamenech. Všude křik a pláč. Byl to krásný večer, nedokážu si představit lépe strávený večer. Potom jsme odložili luky, chopili jsme se mečů a šli jsme dodělat co jsme začali. Nechali jsme tam pár zraněných lidí, jen tak aby zvěř měla co žrát. Druhý den mě otec vzbudil s tím, že pro mě má překvapení. Prý se ještě velmi brzo ráno šel podívat na to místo a našel tam něco pro mě. S tím mi hodil pod nohy velký pytel. Bylo v něm dítě o něco mladší než jsem byl tehdy já. Pevně svázané a k smrti vyděšené. A taky mělo proč. Bylo mi jasné proč mi ho otec dává. Bylo to dítě pro mě na hraní. Měl jsem si na něm vyzkoušet vše, co se mi jen zachtělo. Ještě mnoho dní jsem si s ním pohrával a mučil ho. Byl to ten nejlepší dárek od mého otce.Dozvěděl jsem se velmi mnoho o lidském těle, kostech i vnitřnostech. Lidé jsou velmi slabí. Nějaké to řezání a bití ještě vydrží, ale už při oddělováni prstů upadají do bezvědomí. Otec mi také na něm ukázal, kam a jak je nejlepší lidi zasáhnout, kde mají nejzranitelnější místa a vše názorně předvedl. Byli to ty nejlepší narozeniny, jaké …

Axloth

Nahoru

Bohové

Na počátku všeho byla pouhopouhá Myšlenka. Myšlenka na existenci, Myšlenka na čas, Myšlenka na život. Tato Myšlenka stvořila světlo a část Myšlenky se stala tím světlem. A tam, kde nebylo světlo byla temnota, a tak se další část Myšlenky rozdělila na světlo a tmu. Ale nebylo nic, na co by světlo dopadalo, nic, kam by světlo svítilo. Myšlenka stvořila hmotu, ale byla beztvará, byla to jenom všudypřítomná hmota se světlem a tmou, která se neměnila. Byl stvořen čas, a země a znovu se Myšlenka dělila. Na zemi vznikaly hory, oceány, mraky. Jak plynul čas všechno se měnilo. Byla stvořena energie, která ohřívala oceány, tvořila bouře a ze sopek chrlila lávu. S energií, zemí a vodou bylo možno manipulovat, ale nebyl nikdo, kdo by to dělal. Vznikl život a s ním i další Myšlenky. Nejdříve se objevily rostliny, které využívaly světlo, vodu a svými kořeny měnily zem. Potom přišla zvěř, která využívala rostliny a zem s vodou i vzduchem. Svět dále ubíhal do nekonečna a vše žilo a umíralo, vznikalo a zanikalo. Zničehonic se objevila a oddělila velmi silná Myšlenka, která jako blesk z čistého nebe stvořila vyšší a inteligentní život. Tato Myšlenka stvořila lidi a později i elfy. Obě rasy dobře prospívaly a i přes jejich neshody se rychle rozvíjely. Když ostatní Myšlenky uviděly tuto dosud nevídanou věc, zatoužily některé z nich také stvořit něco podobného. Tak vznikly trpaslíci, gnomové, hobiti, orkové a jiné další inteligentní rasy. Protože všech rychle přibývalo a rychle se rozvíjeli, naučili se řemeslům, obchodu, magii, válce a jiným dovednostem přístupným pouze jim. Zároveň s nimi se dělili a rozvíjeli další Myšlenky. Lidé, elfové i všichni ostatní si začaly uvědomovat, že množství dějů v jejich světě nelze pochopit, a že jsou ovlivňovány někým vyšším. Byli to právě Myšlenky. Obyvatelé světa si vymysleli bohy a začali je uctívat a dávat jim jména. Tak se silou víry lidí, elfů, trpaslíků a dalších stali z Myšlenek bohové. Jediná původní Myšlenka zůstala zachována a byla zapomenuta málem i některými bohy. Stejně jako všechno ostatní, tak i bohové vznikali a zanikali. Jejich počet ale vždy zůstával stejný - 16. Bylo to zapříčiněno dělením Myšlenek, kdy z každé Myšlenky vznikly 2, z nich 4 atd., až se počet ustálil na 16. Vždy když bůh zanikl, bylo jeho místo nahrazeno dalším. Bůh muže zaniknout tak, že je zapomenut a přestane se v něj věřit. Tím jeho Myšlenka ztrácí na síle a zaniká. Bůh vznikne zároveň s novou Myšlenkou, která se oddělí od Myšlenky jiné. V tohoto boha musí lidé začít věřit a tak si získá své místo. Bohové také mezi sebou mají neshody a roztržky a vzájemné vztahy. Je i možné, aby jeden bůh cíleně nového boha stvořil nebo jiného zničil. Pokud bůh vznikne oddělením od jiného, je možné ho nazývat potomkem původního boha. Bohové mohou přijímat nové Myšlenky a opouštět ty, ve které již nikdo nevěří a nemají vliv. Tak například, když se rasy začaly mezi sebou křížit a mísit, začaly půlelfové a půlorkové věřit v boha Vetrose jako jejich ochránce, který se ujal této Myšlenky. Sám Dreos byl dříve také bůh orků, ale ti v bohy příliš nevěřili a Dreose jako svého boha neuctívali a tak Dreosova Myšlenka na boha orků zanikla.

Samotný vznik Demony, jako výsledek rozporu mezi Oliosem a Dreosem, nevyvolal až takovou pozornost. Větší pozdvižení vyvolal Dreos, když ve své touze dokázat Oliosovi svou otcovskou moc a pravdu, ze které nechtěl za žádnou cenu ustoupit, stvořil Pochybnost. Pochybnost byla jen pouhá slabá myšlenka, která měla podlomit vůli a víru obyvatel Demony. Její a Dreosův původní záměr bylo pouze pokořit lidi na ostrově a celou věc vítězně ukončit. Ovšem největší ohlas a místy dokonce i obavy vyvolalo, když boha naděje Baliatha najednou Pochybnost sesadila a dostala se na úroveň bohů. Myšlenku naděje převzal po padlém bohu sám Olios. Pochybnost si totiž uvědomila svoji moc a rozšířila se mimo Demonu na ostatní ostrovy a kontinenty. Pochybnost začala nahlodávat víru a naději všech ras a ty přestávaly věřit v boha naděje, a když už byl téměř zapomenut, Pochybnost na něj přímo zaútočila. Baliath oslaben ztrátou moci neměl šanci vzdorovat. Tento čin Pochybnosti vyvolal větší zájem mezi bohy o Demonu. Bohové se mezi sebou začali přít. Někteří chtěli okamžitě zničit Pochybnost, jiní rovnou celou Demonu. Dreos byl proti jakékoliv akci, protože chtěl dokázat Oliosovi slabost lidí a Olios sám tak silně věřil v sílu lidí, že zastával stejný názor jako Dreos a neviděl sílící hrozbu Pochybnosti. Jiní bohové tvořili skupiny s různými zájmy a vesměs si uvědomovali nebezpečí. Bůh Eonar usiloval o okamžité zničení Pochybnosti, protože se jí začal bát. Eonat byl dříve bůh nekonečnosti a nemrtvých, ale Pochybnost od něj převzala moc nad nemrtvými a s touto nově nabytou silou začala pustošit Demonu. Oslabený Eonar měl strach, aby nedopadl stejně jako Baliath. Kaela bohyně vod a vzduchu, chtěla rovnou zničit a potopit celou Demonu pod hladinu, neboť právě odtud čerpala Pochybnost své síly a okolní moře bylo cítit jejím vlivem. Někteří bohové nebo i skupiny bohů výsílali na Demonu své pomocníky, duchy, proroky a jiné bytosti a jinak ovlivňovali dění na ostrově. V jejich snahách a posláních jim pomáhali a stále pomáhají hrdinové a jejich pomocníci. Samozřejmě jsou i lidé a ruzné jiné bytosti, které pracují proti nim nebo proti všem.

Axloth

Nahoru

Gryarr

Stará dračice, která je starší než někteří bohové. Po vzniku zvířat a rostlin a před vznikem lidí a elfů, stvořil nejmocnější z bohů Elaton první 2 draky. Byl to drak Gerathor a dračice Gryarr. Gryarr nakladla 31 vajec, ze kterých se vylíhlo 31 mocných draků všech druhů. Ti se rozletěli do všech koutů světa. Zanedlouho poté, byli stvořeni lidé a elfové a jiné rasy. Elaton přikázal všem drakům, kteří byli daleko mocnější než ostatní, aby s lidmi žili v míru a pomáhali jim. Gryarr, Gerathor a 30 dalších draků uposlechlo a konali vše pro ty slaboučké a bezmocné lidi, trpaslíky, elfy a všechny ostatní. Ten poslední 31. drak jménem Rynorax byl zlákán svou mocí nad slabími lidmi a začal plenit lidská města a přijímal od nich oběti. Elaton nestrpěl jeho počínání a přikázal Gerathorovi, aby Rynoraxe zahubil. Ten poslechl a před zraky mnoha lidí svého syna zabil. Ve své velkodušnosti a snaze obnovit důvěru lidí v draky, řekl lidem ať si z mrtvého Rynoraxe vezmou co potřebují. Lidé tak udělali a zjistili, že věci vyrobené z draka jsou nesmírně mocné a krasné. Zatoužili po více takových věcech, ale všichni draci byli příliš mocní, než aby si na ně troufli. Tak zase začali lidé, elfové, trpaslíci, gnomové a hobiti žít s draky v míru a vzájemné úctě. Přišel čas a Gryarr nakladla dalších 31 vajec, ze kterých se vylíhlo 31 maldých draků a ti se opět rozletěli do světa. Když lidé uviděli mladé draky, kteří nebyli ani zdaleka tak mocní jako jejich dospělí bratři a sestry, probudila se v nich stará touho po dračích brněních, zbraních a špercích. Vzali své dávné drčí zbraně získané Rynoraxe a zabili prvního mladého draka. A potom dalšího a dalšího. Zabíjeli další a další mladé draky, až jich zabili rovných 30. ten jeden poslední přežil a vše al vědět všem ostatním drakům. Někteří z nich začali s lidmi bojovat a mnoho jich zabili. Někteří draci padli protože lidí bylo mnoho a měli dobré zbraně a brnění. Několik draků nemohlo překonat svou lásku k lidem a tak se uchýlili daleko z jejich dosahu. Draků ubývalo a tak se i potomci Gryarr a Gerathora začali velmi pomalu množit. Gryarr ovšem nemohla dále snést zabíjení mladých a starších draků a tak i přes varování Gerathorovo a zákaz Elatona opustila Gerathora začala krutý boj proti lidem, elfům, trpaslíkům, gnomům a hobitům. Protože Gryarr byla hned po Gerathorovi druhý zdaleka nejmocnější drak, padali pod jejím stínem tisíce hlav. Všichni byli proti jejímu krutému hněvu bezmocní a ona nemilosrdně spalovala jedno město za druhým. Bohové se na to nemohli dívat a požádali Elatona, aby s tím něco udělal, aby ji zastavil. Ten přikázal Gerathorovi, aby ji zabil. Gerathor ji našel a i když nechtěl, byl připraven s ní bojovat. Gryarr ho ve své nenávisti ke všemu živému napadla a dlouho spolu bojovali. Při jejich souboji se zvedalo moře, vítr trhal stromy a jejich řev ničil skály. Nakonec Gerathor svým silným drápem pronikl její kůží a způsobil jí hluboké zranění. Gryarr přežila a on ji donutil, aby odletěla pryč, daleko od lidí a tam zůstala, protože k ní měl příliš silný vztah než aby ji mohl zabít. Zdrcena uposlechla a odletěla kamsi do hor. Gerathor se vrátil k Elatonovi a co se satlo potom nikdo neví. Možná ho Elaton potrestal za neuposlechnutí a možná ne. Ví se jen že Gerathora už nikdo nikdy neviděl a Gryarr dlouho bloudila světem a dle svého slibu se vyhýbala lidem, až když byla stvořena Demona uchýlila se tam. Pochybnost v ní znovu rozdmýchala starou nenávist a doteď ji pohání ke zlobě, a tak Gryarr znovu v menší míře a zcela jiným způsobem provádí svou mstu na všech za své padlé dračí potomky…

Axloth

Nahoru

Mortisimus

Nekromant, odpadlík známé čarodějnické Alicijské rodiny. Vysoký hubený muž s vystouplým čelem a bledými tvářemi. Zlomem v jeho životě bylo záhadné zmizení jeho ženy Jeniffer. Stráž, která ji doprovázela k hrobu její matky na Alicijský hřbitov byla nalezena mrtva s hrůzou staženou tváří a hlubokými ranami na krku. Poté co neuspělo oficiální pátrání se Mortisimus vydal svou ženu hledat dále do černých hlubin krypty. Co tam přesně našel není známo. Od té doby se však začal stranit své rodiny, propustil většinu služebnictva ve svém domě. Těch několik zbylých sluhů se neodvážilo mnoho povědět, ale při zmínce o svém pánovi se chvěli hrůzou a mlhavě se zmiňovali o nemrtvých stvořeních jenž se po nocích prochází po domě. V té době též bylo nalezeno několik těl různých individuí jako žebráci a prodejné ženy. Jejich tělům chyběla většinou hlava, někdy i některá z končetin. Když však byla nalezena bez své rusé hlavy i krásná Gabriela kterou v horních místnostech Hospody u Kohouta navštěvovalo i mnoho Alicijských vznešených pánů bylo nařízeno přísné vyšetřování. Ukázalo se že oba sousedé sídla pana Mortisima si již měsíc stěžují na nesnesitelný puch linoucí se jeho pozemku. Domovní prohlídka pak odhalila hrůzu tohoto domu. Celkem tři desítky hlav bez těla se nacházely ve sklepení. Všechny byly až na hrozný zápach v překvapivě zachovalém stavu. Mortisimův komorník vypověděl na mučidlech že jeho pán z těmito hlavami hovořil a nutil jejich duše ve světě mrtvých hledat svou ženu. Zda uspěl jeho sluha nevěděl.
Čaroděje Mortisima již od té doby nikdo v Alicii nespatřil a kde se nyní onen muž zdržuje není známo. Ale občas dobrodruzi přináší zvěsti že zejména na Jezerní Cestě a v Temném Lese nalezli mrtvé tělo bez hlavy.

Morfeus


Někde v hluboko v jeho hlavě se probudila touha, která ho teď ovládala každou buňku jeho mozku, nedokázal ji ovládat ani zastavit. Jeho stín padl na nahé bledé tělo krásné mladé elfky. Čas odměřovalo jen odkapávání vosku z desítek svící v místnosti. Stíny se křižovaly na mramorové podlaze a vytvářely tak ponurou atmosféru v místnosti. Jeho špinavé ruce se lehce dotkly studeného těla elfky a v téže chvíli jeho tělem projel silný záchvěv rozkoše. Místnost byla nasáklá nesnesitelným mrtvolným puchem rozkládajícího se masa. Jeho smysly však tento odpudivý smrad nevnímaly, posunuty v čase přenášely do mozku vůni, která kdysi patřila ženě na kamenném stolu. Kolem stolu stáli s tasenými meči elitní kostlivci, připraveni bránit svého pána, jehož mysl byla daleko od místa kde právě stál.
Ležel v malé posteli s ženou, kterou miloval. Dnes byl v Alicii svátek takže se mohli spolu mazlit celé dopoledne. Jeho ruce hladily hebké bílé tělo a jeho rty se lehce dotýkaly smyslných rtů. Ona jeho laskání opětovala a ladným elfím pohybem se k němu přitulila. Víčka nahé elfky se otevřely a krásné zelené oči se střetly s jeho dychtivým pohledem. Jeho tělo vybouchlo a jeho mysl se naráz propadla do temnoty.
Ticho, tma, strach a bolest. Pomalu otevřel oči a pokusil se pohnout hlavou. Jako by se tma kondenzovala a houstla kolem jeho hlavy. Smyčka stínů se stahovalo kolem jeho vědomí. Myšlenka záchrany prolítla jeho mozkem, magie stínů! Byl to okamžik, který mu zachránil kousek jeho osobnosti, než se jeho já rozbilo na tisíce kousků. Na malou chvíli se stal otrokem, ale uvnitř jeho duše byl malý kousek budoucí revolty.
Mistr byl plně zabrán do mučení své oběti, když otrokův stíny zakalený zrak zavadil o tu starobylou knihu. Staré vědomí ukryté před zlou magií se probudilo a na malou chvílí ovládlo jeho tělo. „Teď, otevři tu knihu!“ Záblesk z knihy ho oslnil a vrazil mu obrovskou bolest do očí. Zakázaná kniha Nekromancium, jedna z dávných vzpomínek na tuto temnou knihu se mu v okamžiku vrátila. Jeho oči rychle přivykly ostrému magickému písmu a hltaly obsah knihy nenasytnou chtivostí.
Jeho mysl byla zas v kryptě pod Rebelským městem, kde našel útočiště před Alicijskou nenávistí. Nechápal, proč mu tu příjemnou vzpomínku na jeho ženu překryl zlý stín minulosti. Copak ani na chvíli se nemůže vrátit do doby, kdy byl šťastný? Hmm, a co je to štěstí a smutně pohlédnul na svou mrtvou ženu. „A co vy jste šťastný!?“ Ostrým hlasem promluvil ke svým kostlivcům. Pak aniž by čekal na odpověď, vydal se pomalým krokem do své laboratoře, kde na něho čekala práce, kterou by leckterý žaludek neunes. Dnes pracoval na speciální zakázce pro jednoho velmi nebezpečného rebela. Přinesl mu dostatečné množství materiálu, který byl složen v rohu místnosti. Byla to kupa rozkládajících se hlav s děsivými výrazy v tvářích. Černá ruka nekromanta vytáhla jednu tuto hlavu za vlasy z této opravdu nechutné hromady smradu. Do hlavy vložil dva velmi podivné předměty a pak vyslovil zaklínadlo a hlava otevřela oči. „Co si přejete můj pane?“

Jindragon

Nahoru

Město Rebelů

Kar-OR bylo druhé největší město na kontinentu Demona s velmi hlubokou vojenskou minulostí, jelikož tu byla početná vojenská posádka, která měla na starost obranu města a přilehlých oblastí. Kar-OR také udržovalo obchodní styky s hlavním městem, protože se v jeho okolí nevyskytovala žádná ruda a také kvůli nákupu potravinových zásob, a tak obchodníci museli veškeré zásoby nakupovat. Město je obklopené horami a proto má vynikající obranu. V případě, že by se nepřítel dostal do města, je pod městem vybudováno i několik únikových cest. Kar-OR bylo zničeno při invazi démonů, která přišla náhle a nečekaně. Invazi démonů se podařilo zastavit, ale město Kar-OR již obnoveno nebylo. Obyvatelé Demony se báli další invaze démonů a také obyvatel bažin, kteří po invazi začali v okolí města stupňovat své aktivity. Dále se roznesla zpráva, že se v okolí města objevila záhadná brána a cesta do města již není bezpečná. V průsmyku , který je vstupem do města, několik neopatrných lidí zahynulo pod lavinami kamení. Lidé se mezi sebou říkají, že laviny musí mít magický původ, poněvadž tam nikdy nebyly. Několik odvážlivců se vydalo k městu, ale v průsmyku je něco vyplašilo a tak se vrátili do Alicie a vyprávěli, jak z dálky viděli světla a slyšeli rány, jakoby někdo pracoval na opravě města. Od té doby se nikdo z občanů Alicie raději k městu nevydal, jelikož se bál o svůj život. I když tu je jedna vyjímka, jeden dobrodruh se vydal do města Kar-OR jako špión, a přinesl zajímavé zprávy. V jeho zprávě bylo, že ve městě se pracuje a lidé, kteří zde žijí, se ho snaží opravit, aby se tam dalo žít. Objevil i dobře vybavenou dílnu, kterou by uvítal kdejaký řemeslník. V centru města byla strážní věž, ve které nyní bydlí velitel města. Podle cedule, která stojí vedle věže, se jedná o velitele rebelů.

Silver Lady


Nahoru

Zelené oči

Noc. Krásné lesní ticho. Potůček slabě zurčel přes kameny, stromy tiše ševelily v jemném vánku, jezevec šramotící v křoví. Prostě noční idylka a já ji vychutnával plnými doušky. Mám rád čekání. I když moje lidská půlka ho nesnáší, a tak ji radši zaměstnávám hlídáním okolí. Sedím opřený o větev na nízkém stromě, uši poslouchají šramocení, nos zkoumá noční závany vzduchu, oči jsou zavřené a moje druhá, elfská, půlka se vznáší ve výšinách, přemýšlejíc a dumajíc nad řádem světa. A chaosem světa. Lidé tomu říkají ztráta času, ale u nich je skoro všechno ztráta času. Žijí tak krátké životy…

Nejdříve jsem ho ucítil. Těžký pižmový pach kočky. Velké kočky. Les jakoby najednou utichl. Přestalo drobné šramocení v podrostu a jakoby i vítr ustal. Snad se neotočí, ale i kdyby lidsky pach by mě neměl prozradit. Už jsem v divočině delší čas a lidský pach jsem nechal hned za branami Alicie. Jediné, co by kočička ucítila, je vůně lesa. Mohla by mě prozradit jedině vůně oceli, ale to jediné, co mám z oceli, jsou hroty šípů a ty mám bezpečně zandané v toulci. Ted už jsem ji i zaslechl. Lehké zašustění tamhle v křoví, jak se kůže otřela o keř. Lehký zvuk kroků na hranici slyšitelnosti. Elfské slyšitelnosti, v duchu jsem si pomyslel. Lidská půlka se znechuceně otočila a odkráčela někam do hloubi duše. Ted ji stejně nebudu potřebovat. Tamhle je. Přetáhl jsem si kápi pláště přes hlavu, aby mě neprozradil lesk očí a otevřel je. Na břeh říčky, ozářený měsícem se pomalu vynořil jaguár . Bílý jaguár. Lidská polovička si spokojeně zamnula ručky. Za tuhle kůži bude docela slušné jmění. Na břehu stál výstavní kus bílého jaguára a podle velikosti a stavby těla to byl samec. Srst se nádherně leskla v měsíčním světle a elfská polovička tohoto vzácného tvora hltala pohledem. Dokonalé tělo určené k přežití, ladnost pohybu, nádherné zelené oči a ta srst dělala z jaguára spíše překrásný přízrak než dýchající a žijící zvíře. Sáhl jsem si za rameno do toulce a podle tvaru peří na šípu jsem vytáhl své ručně dělané šípy. Šíp byl celý ze dřeva. A to dřevo ze vzácného stromu. Říká se, že dřevo toho stromu je kouzelné. A já můžu potvrdit, že to je pravda. Jinak bych kvůli němu taky nenasazoval svůj drahocenný krk. Jen málokdo ví, kde takové stromy rostou a hlavně okolí kolem těch stromů není vůbec bezpečné jak pro člověka, tak i pro elfa. Ale nikdy bych nezabil žádné zvíře ocelovým šípem, to si nezaslouží. Příroda k přírodě….

Jaguár mezi tím spokojen s okolím pomalu vyšel z podrostu a došel k říčce. Založil jsem šíp do tětivy a pomalu pozvedl luk. Mám ho teprve chvíli a jsem s ním plně spokojený. Taky mě stál pár pěkných drahokamů, ale George je dobrý obchodník. Za dobrou cenu dá i dobrou věc. Stačilo jen vyměnit tětivu. Pomalu jsem poklekl na větvi stromu a zřejmě to bylo i neslyšné, protože jaguár si lehl na břicho a začal pít. Pomalu jsem napnul luk, chránič se mi opřel o tvář a zamířil jsem na oko zvířete. 20 metrů, jemný vánek v protisměru, sice docela tma, ale oko šelmy zeleně světélkovalo. Nešlo minout. V jedné věci jsem se však mýlil. To, že nebudu potřebovat svou lidskou část. Elf by takovéhle nádherné zvíře nezabil. Zatnul jsem zuby, posadil člověka k myšlení a s tichou modlitbou k věčně zelenému dubu vypustil šíp. Už když jsem pouštěl tětivu věděl jsem, že minu. Šelma s tichým zavrčením přeskočila třímetrovou říčku a zmizela v lese. I ke mně teď donesl noční vánek zvuk, jenž vyplašil jaguára. Nezaměnitelný třesk oceli.

Většinou mi nic není do něčích bitek, ale právě mi někdo vyplašil tučný měšec zlata a navíc tu někdo kazil krásnou noční atmosféru. Podle zvuku jsem odhadl, že to je někde na cestě z Alicie. Ta cesta by měla být nějakých pět dostřelů z luku. Hodil jsem si luk na záda, seskočil jsem ze stromu a rozeběhl jsem se za zvukem bitvy. Les na jednou potemněl. Měsíc zmizel a začalo drobně pršet. Na takovouhle tmu jsou krátké i elfské oči. Zastavil jsem se, zklidnil dech a soustředil se. Složil jsem prsty do znamení carnu a vyslovil zaklínadlo. Sice to bylo narychlo, ale kouzlo se povedlo dobře. Cítil jsem, jak se mé oči pomalu mění. Temnota lesa ustoupila, objevily se barvy a já se rozeběhl rychle dál. Běžel jsem tak tiše, že jsem málem šlápl na zvědavou lišku. Ucítil jsem kouř a hned i zahlédl záblesky loučí. Doběhl jsem asi tak na 20 metrů a po kmeni jednoho ze stromů jsem vyběhl na širokou větev.

Počíhali si na ně na malé mýtince, kde se nebylo kam schovat. Cikáni. Ne. Cikáni společně se žoldáky. To nebývá zrovna časté. Přepadli nějaké obchodníky. Pár těl leželo kolem nákladních mul se šípy v tělech. Naživu jich zbylo už jen pár a tlačili se v malém hloučku uprostřed mýtiny. Mezi nimi se jako ocelové věže tyčilo pět postav v brněních a uprostřed toho všeho vysoký muž v dlouhém rudém rouchu s holí v ruce, který uděloval rozkazy. Kolem nich se svíral kruh nepřátel. Pohodlně jsem se uvelebil a sledoval, co bude dál. Zřejmě jsem přišel na začátek druhého kola. Kruh nepřátel se pomalu za častých nadávek a popichováni zmenšoval. Bylo to asi tak šest proti dvaceti. Obchodníky jsem nepočítal. Muž s holí pozvedl ruce k obloze a zvučně pronesl nějaké zaklínadlo. Mýtinu najednou ozářilo světlo a měsíc to nebyl. Hmm, takže tu máme jednoho čaroděje nebo mága. Proto asi tak opatrný postup cikánů. Ale i mezi nimi jsem postřehl nějakého čaroděje. Nemám rád magii. A co teprve žoldáci. Ti budou určitě mít v záloze taky pár mocných kouzel. A taky že jo. Jeden z nich právě začal provádět nějaký rituál a během chvilky se před ním ze země vynořil velký ohnivý elementál. A to spustilo lavinu. Tolik magie jsem už hodně dlouho neviděl. Ochranná kouzla létala jedno za druhým, v řadě obránců také někdo nelenil a vyvolal vodního elementála. Pak nastalo krátké ticho. Ticho před bouří. Déšť tiše ševelil mezi listy. Potom jeden ze žoldáků zařval a za bojového křiku se všichni vrhli na malou skupinku. Vzduch se naplnil ohněm, nárazy čepele o čepel, bolestivými a zuřivými výkřiky, létajícími kousky těl a ty světelné efekty byly vážně krásné….

Ale jak to tak vypadá, tak kvantita narazila na kvalitu. Cikáni umírali tak rychle, jak se stačili míhat čepele bojovníků. Ale jak se také říká, mnoho psů zajícova smrt. A hlavně největší sílu tu představovali hroziví žoldáci, kteří vlastně využívali cikány jenom jako křoví. Takové mrtvé křoví…

Obránci se bili zuřivě, ale přece jenom, proti takové přesile neměli šanci. Čaroděj klesl k zemi probodán šípy, ale jeho ničivá magická energie si vybrala mezi lučištníky krvavou daň, elementálové v zápalu boje přepadli přes okraj nedaleké strže a mrtvoly se vršily jedna na druhou. Pak se klubko bojujících roztrhlo. Po smrti mága se mýtinka opět ponořila jenom do světla loučí. Skončilo druhé kolo. Zbyl poslední obránce. Proti němu zbývali tři žoldáci a čtyři cikáni. Obránce těžce klesl na jedno koleno a sotva popadeje dech, strhl si těžkou helmu z hlavy. Po ramenech těžkooděnce se rozpustil vodopád vlasů. Zlatých vlasů. To, co brnění zakrývalo, shozená helma rychle odhalila. Ostře jsem se nadechl a zasykl překvapením. Elfka.

Svět jako by najednou ztuhnul. Zatočil se se mnou a vrhnul mě o pár let do minulosti. Do tak krásné a sladké minulosti. Před očima mi vytanula nádherná tvář s velkýma překrásnýma zelenýma očima. Vlastně už ani nevím, jak ta tvář vypadala. Tak moc jsem se snažil zapomenout. Vím jenom, že to byla ta nejkrásnější, a že byla lemována zlatavou hřívou vlasů. Snažil jsem se zapomenout, jak ta tvář vypadala poté, co jsem ji viděl naposledy. Už to nebyla ta nejkrásnější. Zelené oči už nezářily veselými jiskřičkami. A zlaté vlasy byly špinavé. Od krve. Ano. Už jsem skoro zapomněl, vzpomínky blednou. Přesto je tu pořád minulost. Tak krvavá a tak nespravedlivá. Pár kapek mi sklouzlo po tváři na bradu. Byly takové slané a s deštěm toho moc společného neměly….

Ratiště kopí dřeveně zavrzalo, jak jsem ho bezděky drtil v ruce. Déšť zase začal dopadat na zem pokrytou listím a přítomnost po mně nedočkavě natáhla svou náruč. Helma dopadla na zem. Minulost nemůžeme změnit. Většinou ji ani nemáme šanci odčinit. Ale to neznamená, že se o to někdy přestaneme snažit. Moje tělo dopadlo na zem. Připadal jsem si, jako by v něm byl někdo jiný. A pak mi to došlo. Poprvé v životě se mé elfské a lidské já spojilo v celek. Ani jedna půlka teď nevedla, nesmála se té druhé, nepopichovaly se navzájem a nesnažily se tu druhou nějak naštvat. Půlky přestaly existovat. Vznikl celek. Nejenom láska dokáže spojovat rozdílné. Skoro stejně dobře to dokáže i nenávist. Zamyslel jsem se nad tím, co může vzniknout z těchto dvou věcí a řekl si, že se tomuto tématu se budu muset hlouběji věnovat. Žádná narážka, žádny úsměšek nebo uchechnutí z lidské půlky. Už více nebyla. Pomalu se mi to začínalo líbit. Jen tak pro sebe jsem se tiše zasmál a vykročil do nedaleké budoucnosti. Do krvavé a sladké budoucnosti.

Sundal jsem si plášť. Je to pravý elfský a takový se už přetěžko shání a něchtel jsem, aby mi do něj někdo udělal nějakou tu díru, nebo abych si ho neumazal od krve. Sundal jsem toulec i s lukem z ramen, brašnu a položil to všechno na zem u stromu. Nebylo kam spěchat. Zloději si zatím vychutnávali jisté vítězství a nikam nespěchali. Zřejmě zmenili názor na zabíjení a dostali jiné choutky. Trošku jsem rozhýbal tělo, které bylo ztuhlé po několika hodinách sezení ve stromě. Kožené brnění nikde nedřelo a nepřekáželo v pohybu. Taky to není žádný obyčejný kousek. Je celé dělané z černé kůže zvířete, jehož jméno jsem si už nepamatoval. Obchodník říkal, že ho na zakázku udělala nějaká guilda koželuhů pro jedno malé království, kde ho nosila elitní jednotka průzkumníků, která si říkala stínova legie. Zaplatil jsem za něj nemalou sumu, ale mám rád drahé věci. Zvyšují šanci na přežití. Trhnutím hlavy jsem se vymanil ze vzpomínek a upřel svou pozornost k dění před sebou. Elfa, vědoma si svého osudu pozvedla ruce a pronesla kouzelnou formuli. Její tělo obklopila světélkující koule. Odhadl jsem to na nějakou ochrannou bariéru. Zřejmě se chtěla pomoci ní pokusit utéct, ale kouzlo jí vzalo poslední zbytky sil a tak jenom klesla na kolena a svěsila hlavu čekajíc na svůj osud. Jojo, vždyť už jdu.

Pravděpodobně bych je mohl všechny postřílet z luku, aniž by vedeli, co je vlastně zabilo. Ale tohle bylo osobní. A to si žádá osobní přístup. Láskyplně jsem přejel rukou po celé délce kopí a zastavil jsem se u čepele. Čepel kryl kožený potah. Pomalu, kousek po kousku, jsem ho stáhnul. Čepel zazářila ostrou zelenou barvou. Asi nikdy se toho pohledu nenabažím. Takovéhle kopí bych nikdy nikde nekoupil. Druid mu říkal srdce lesa. A je vidět, že si svého života, který jsem mu kdysi náhodou zachránil, velmi vážil, když mě obdaroval takovou zbraní. Pfff, zase ty vzpomínky. Otec mě před tímto varoval. Je to jedna z nevýhod dlouhověkosti. To, co vás nakonec většinou zabije, jsou vzpomínky. Věnovat se třeba během souboje něčemu jinému bývá smrtelné. A když už jeden žije nějaký ten pátek, tak se takové ty myšlenky sem tam objeví. A hele, ten meč znám, před 150 lety jsem ho prodal. Nebo. Ten člověk mi někoho připomíná, vykrytí úderu, protiúder, kde já ho už jenom viděl, další výměna úderů, bylo to někdy nedávno, krýt se štítem, odrazit čepel stranou, a pak „HA! Už to mám!“ a jediné, co budete mít je ostří meče ve střevech a dotyčný vám potvrdí, že jste mu opravdu před 20 lety zabil otce, kterému jako by z oka vypadl. Začíná to u mne nějak brzo. Na to, že mi je teprve 90 let. Pokrčil jsem rameny, soustředil svou mysl na něco užitečnějšího a posílil jsem trochu své tělo magií. Opravdu nemám magii rád, hrozně to svědí. Mezitím se jeden cikán pokoušel prolomit elfčino kouzlo a nějak se mu nedařilo. Žoldáci se mu pošklebovali a asi se docela bavili. No, je na čase zahájit třetí kolo…

Se slovy: „Rád vás ruším“ jsem vešel do světel loučí. Vím, že když mi dopadne světlo do očí, tak je mám díky kouzlu takové pěkně fialové. Kazil mi to akorát ten nedouk magie, který se marně snažil vytrhnout moji dýku z krku a nechutně při tom chrčel. No, aspoň jsem si získal dostatečnou pozornost. Takže co tu máme. Tři žoldáci. Zbraně a brněni ošoupané častým používáním, takže to asi nenosí pro parádu. Dva cikáni. oba se dvěma šavlemi, taky vypadaly nebezpečně a zbývající dva měli asi jenom kliku, že ještě žijou. Elfa, která už mlela z posledního, omdlela a její štít zmizel. Jelikož všichni na mně civěli, tak jsem si toho všimnul jenom já. Jeden ze žoldáků ke mně trhnul hlavou. Takže tady máme mozek skupiny. Na jeho pokyn se na mně vrhli všichni čtyři cikáni. Když na dobře vycvičeného jedince zaútočí více jak dva útočnici a nejsou sehraní, tak má tento jedinec jednoznačnou převahu. Takže jsem neváhal a šel jsem jim ji ukázat. Prvnímu jsem kotoulem proklouzl pod šavlí, klepl ho kopím zezadu pod kolena a když padal na záda, tak jsem se půlobratem vyhnul úderu pálcatu od druhého cikána, praštil jsem ho do odkrytého břicha, a když se předklonil rozsekl jsem mu krk ostřím čepele. Kotoulem jsem se opět vyhnul letícímu ostří, ale bylo to o fous. Nepočítal jsem s tím, že třetí cikán máchne oběma šavlemi najednou, takže mě jedna sekla přes záda, ale naštěstí sklouzla po brnění. Tím kotoulem jsem se opět dostal k prvnímu cikánovi a překazil jsem mu jeho vstávání zabodnutím kopí do břicha. Použil jsem kopí jako oporu pro přemet a cikán můj výkon ocenil výkřikem bolesti. Asi se mu to moc nelíbilo, tak jsem po dopadu na nohy prudce trhnul a kopí otevřelo nevídané obzory jeho vnitřnostem. Hvězdou jsem se dostal do bezpečnější vzdálenosti od zbývajících dvou a snažil jsem si vytřít krev z očí. Neměli nějak pochopení pro mou osobní hygienu a se zuřivými výkřiky se na mně vrhli. Vztek zatemňuje smysly a člověk dělá chyby. Široký oheň vzteku se musí usměrnit do úzkého chladného plamene. Ten můj byl hodně úzký a takový do modra. Prvnímu jsem podmetem podkopl nohy a z podřepu jsem mu zarazil kopí hluboko do hrudi. Kotoulem stranou jsem unikl dvěma zuřivým čepelím, a tentokrát mě ani neškrábly, žel jsem si v tom spěchu nějak nestihl vytáhnout kopí. Řekl bych, že vězí nejenom hluboko v hrudi, ale i hluboko v zemi. To je tak, když má někdo laciné brnění. Cikán udělal další chybu. Zbraň v ruce dává proti neozbrojenému člověku velký pocit moci. Rychle jsem mu ukázal, že to je falešný pocit. Do smrti na to nezapomněl. Byl proti mně zoufale pomalý a tak jsem mu lehce vykopl zbraň z pravé ruky, druhou mu zachytil, když se mi s ní pokoušel rozseknout hlavu, hodil jsem si ji na rameno a zlomil mu ji. Chvíli nechápavě zíral, co se to děje, tak jsem mu to ještě objasnil otočením hlavy dozadu. Křupnutí zlomeného vazu zaniklo v zahřmění. Přislápl jsem toho s kopím v hrudi a vytrhnul ho. Čepel matně zářila, nikde ani kapka krve a zelenavé světlo jakoby hladově pulzovalo. Moje rozcvička se asi nikomu nelíbila, protože nikdo netleskal. Chvíli jsme tam stáli a koukali na sebe. Čtyři žijící a dýchající bytosti. Pro všechny byl teď střed vesmíru tady. Déšť, les, hořící louče, rozsekané mrtvoly, zem zrudlá krví. To byly jen bezvýznamné kulisy. Pro mne ale v tom vesmíru byla ještě jedna věc. Překrásná tvář, zelené zářivé oči a zlaté vlasy. Jiná noc, jiný čas, jiné mrtvoly. Plamen vzteku se ve mně rozhořel novou silou. Jen tak pro efekt jsem mezi prsty roztočil kopí a šel jsem ze svého vesmíru odstranit ty tři. Všichni začali hned kouzlit. Ucítil jsem ostré zatrnutí v páteři. Pravděpodobně nějaké paralyzační kouzlo, ale na takovou magii mám svoji obrannou a ta si s kouzlem hravě poradila. Další kouzlo bylo horší. Z ničeho nic mě zasáhl sloup plamene. Ocitl jsem se v soukromé pekelné výhni, ale i s tímto jsem počítal. Teď jsem se spíše jenom modlil, aby má ochrana vydržela. Trvalo to nesnesitelné čtyři vteřiny, ale vydržela. Jediný efekt kouzla byl ten, že mě osušilo. Přes ty plameny jsem ale neviděl, co zakouzlil ten poslední a pochybuju, že by má ochrana vydržela další zásah nějakým útočným kouzlem. Jelikož jsem i po dalších pěti vteřinách žil, musel použít nějaké ochranné nebo posilovací kouzlo. To, že jsem vyšel z plamenů, je zřejmě dost zaskočilo. Už tradičně jsem toho využil a bleskurychle jsem zaútočil na toho nejbližšího. Naznačil jsem úder na nohy, který ale plynule přešel v bodnutí mířící na krk. Vykryl mi ránu štítem, takže finta nezabrala, ale nepočítal s něčím jiným. Čepel kopí hladce prorazila štít a zřejmě podle bolestivého výkřiku i ruku, která ho držela. Chce to mít tu správnou techniku. A sílu. A on mel jen obyčejný štít. I přes zranění po mně seknul mečem. Paríroval jsem stranou a kopnutím do hrudi ho poslal o pár metrů dál. Vykryl jsem seknutí, které mi směřovalo na bok a využívajíc sílu úderu roztočil jsem se v piruetě a praštil ho násadou zezadu do hlavy. Rána ho poslala přímo do náruče rozblácené cesty. Neměli proti mně žádnou šanci. Byl jsem rychlejší a silnější a jim to začínalo pomalu docházet. Co hledá ten třetí na té zemi? Neměl jsem moc času se mu věnovat, protože se na mně hnal ten se zraněnou rukou. Za pasem na zádech jsem nahmátnul rukojeť tesáku. Naznačil seknutí z levé strany, které změnil v bodnutí na hlavu. Proklouzl jsem mu podél ostří a obtočil jsem se kolem něj, seknul ho tesákem do nechráněného krku, přešel jsem do opačného půlobratu a jednou rukou jsem bodl po tom druhém, který mezitím vstal a hrnul se na mně s mečem vysoko nad hlavou. V podstatě si na kopí naběhl sám. Špička s mlasknutím vyjela na druhé straně těla a do bláta vyšplíchl karmínový proud krve, který se krásně zatřpytil ve světle blesku. Náraz mi úplně ochromil ruku a vytrhnul mi kopí. Piruetou jsem se vyhnul pádu těla a postavil se čelně poslednímu. Jeho oči se na mně ale dívaly přes kuš. Další piruetu, kterou jsem absolvoval, způsobila střela, která se mi zavrtala do pravého ramene. Těžce jsem dopadl na kolena a musel jsem se zapřít levou rukou o zem, abych neskončil úplně na zemi. Před očima jsem měl hvězdičky. Pokusil jsem se postavit. Za sebou jsem slyšel, jak žoldák natahuje kuši. Přes závoj bolesti jsem se pomalu otočil. Žoldáka jsem přes tu rudou mlhu ani pořádně neviděl. Déšť mi bušil na hlavu a jak dopadal na těla v brněních, pěkně to rachotilo. Před očima se mi mihla nezřetelná tvář, rámovaná zlatými vlasy, v níž zářily dvě velké zelené oči. Zelené oči. Žoldák vložil do kuše další šipku a začal pomalu zvedat kuši k rameni. Zelené oči. Vidím chlapa s kuši, jak na mě míří. Ale vidím za ním i zelené oči a přelud to určitě není. Vím, jak vypadají přeludy. Věděl jsem, co zelené oči znamenají, ale přes bolest a šok z rány jsem je nebyl schopný nikam zařadit. Pak se už tradičně odehrálo několik věcí naráz. Žoldák zapřel pažbu kuše o rameno, nocí se mihnul velký tmavý stín, ozvalo se rupnutí následované trhavým zvukem. Pak přede mnou na zem dopadlo něco velkého. Pak jsem opět dopadl na kolena. Pak dopadla kuše. Pak tělo žoldáka. Pak dopadla o kus dál i jeho hlava. A pak mi to všechno i došlo.

„ Kde ses flákala?“ řekl jsem zeleným očím a drsný jazyk mi olízl tvář. Podrbal jsem pardála za uchem a on se mi odměnil tím, že mi poslintal ucho.

„Hlídej.“ Studený čumák se mi otřel o tvář, zelené oči na mně mrkly a zmizely ve tmě. Chvíli jsem tam klečel a nechal si na hlavu padat déšť. Pak jsem chytil šipku uvízlou v rameni, pronesl jsem kouzelnou formuli a s poslední slabikou jsem si šipku vytrhnul. Probral mě drsný jazyk a tázavé vrčeni do ucha.

„Dobrý, běž hlídat.“ Kouknul jsem se na rameno a slabé léčivé kouzlo naštěstí krvácení zastavilo. Sebral jsem poslední zbytky sil, soustředil se a zakouzlil jsem silnější léčebné kouzlo. Cítil jsem, jak se mi zacelují potrhané svaly, kůže srůstá a jako vždycky to nesnesitelně svědilo. Úplně jsem cítil, jak mi do žil proudí energie a vrací se síly. Pomalu jsem se postavil a cvičně zahýbal rukou. Den bude k nepotřebě. Rozhlédl jsem se. Přestalo pršet, louče dávno dohořely, mrtvoly dokrvácely. Pomalu čas zmizet. Vyslal jsem volání a během chvilky se mi o nohy lísala velká černá kočka. Podrbal jsem ji za uchem. Sesbíral jsem si zbraně a došel si pro věci. Vrátil jsem se na bojistě a moje kroky se zastavily nad tělem v brnení. Zlaté vlasy byly špinavé od bahna. Poklekl jsem a odhrnul je z obličeje. Tvář byla překrásná. Přesto to nebyla ta, kterou jsem chtěl vidět. Sáhl jsem jí na krk a nahmatal puls. Slabý, ale aspoň nějaký. Začal jsem jí sundávat brnění. Když jsem s tím byl hotov, začal jsem hledat zranění, ale byla hrozně špinavá. Takhle by to nešlo. Naházel jsem její výzbroj na jeden plášť který jsem sebral z mrtvoly a udělal z toho všeho neforemný balík. Normálně bych se s tím netahal, ale brnění bylo takové lehké, přestože bylo z nějakého kovu a meč taky nevypadal na obyčejný produkt kováře. Zavolal jsem svoji kočičku, dal jí balík na záda, elfku jsem si hodil přes ramena a vydal sem se k nedaleké říčce. Na kraji mýtiny jsem ještě uviděl menší klubko roztrhaných těl. Asi to byly vlci. Hodná kočička, dobře hlídala.

Našel jsem zastrčené místečko v kořenech jednoho stromu, kam nevedly žádné viditelné stopy. Složil jsem náklad a poslal kočičku hlídat. S elfkou v náručí jsem vstoupil do říčky, strhal z ní zbytky oblečení a pořádně ji umyl. Potom jsem ji na břehu položil na plášť a pořádně ji prohlédl. Měla bezpočet škrábanců a pohmožděnin, ale žádné vážnější zranění. Použil jsem zbytky léčivé magie na ty nejvážnější a zbytek jsem namazal léčivou mastí a obvázal. Zabalil jsem ji do pláště a znovu zkontroloval puls. Stále stejný. Slabý, ale pravidelný. Už jsem se s tím párkrát setkal. Většinou se to stává těm, kdo použijí příliš silné kouzlo. Silnější, než sami zvládnou. Možná ji také mohla vysílit ta snaha o udržení ochranného štítu. Ať už je to cokoliv, jsou na to mé léčitelské schopnosti krátké. Věděl jsem, co musím udělat. Do svítání je ještě pár hodin a já potřebuju nabrat sílu. Zachumlal jsem se do pláště a pokusil se usnout. Už dlouho jsem neměl takhle klidné sny. Nevim přesně, co se mi zdálo, ale po probuzení mi v mysli utkvěly jen překrásné zelené oči, a hlas který mi něco šeptal. Chvíli jsem jen tak naslouchal nočním zvukům a nechával své myšlenky plynout. Minulost nejde změnit. Čas nezahojí všechny rány. Ty nejhorší přetrvají, čas je jenom otupí, ale my je máme v sobě pořád. Nějak mi teď chyběla ta lidská stránka, která by mě popichovala. Pokrčil jsem rameny a vstal jsem. Mám před sebou kus cesty a do úsvitu není daleko. Pardál ke mě sám přiběhl, tak jsem mu ukázal směr a poslal ho napřed. Elfka byla pořád v bezvědomí. Hodil jsem si ji na rameno. Kopí jsem provlekl provizorním báglem a hodil jsem si ho přes druhé rameno. No, pěkně jsem se zapotil, než jsem došel na Alicijské severní rozcestí. Rameno mně bolelo, jako bych v něm měl pořád zabodnutou šipku. Zastavil jsem se na okraji lesa. Nad východem už byl vidět úzký pruh úsvitu. Uprostřed velké mýtiny na rozcestí stál kamenný domek a na jihu v dálce byly vidět Alicijské zdi. Nikde nikdo tak jsem vyrazil k domku. Bydlí tam známá léčitelka, a ta už si bude vědět rady, co s  touhle elfkou. Došel jsem k domku. Opřel jsem elfku o stěnu vedle dveří, položil vedle ní její věci a na ně položil svůj pytlík s penězi. Snad to bude stačit. Naposled jsem se na elfku podíval. Čas rány jenom otupí. Jo, byla to taková tupá bolest. A rameno to nebylo. Rychle jsem se otočil a odklusal do lesa. Vyběhnul jsem s pardálem u boku na nedaleký vršek, kde rostl jediný strom. Posadil jsem se, opřel o něj záda a sledoval vycházející slunce. Ráno se otevřely dveře a ven vyšla tmavovlasá elfka s vědrem v ruce. Došla ke studni, naplnila vědro a vydala se zpátky. Teprve teď si všimla těla vedle dveří. Položila vědro a sklonila se k němu. Chvíli u něj klečela, pak ho zvedla a odnesla ho dovnitř. Asi o hodinu později vyšla ven. Došla k vědru a podívala se k nedalekému vršku s jediným stromem. Postavu, která tam seděla a hladila hřbet pardála vidět nemohla. Ale presto věděla, že tam je. Chvíli postála, pak jenom kývnula a vešla do domku. No, nedělám to holt poprvé. Ještě chvíli jsem poseděl. Vzpomínal jsem. Ano, už vím, co musím udělat. Musím přestat utíkat. Minulost nejde změnit. Ale jde se s ní naučit žít. Nikdy nezapomenu, nikdy to nepřestane bolet, ale nikdy to nevzdám. Měl jsem pocit, jakoby se někde daleko a přesto blízko, velké krásné zelené oči souhlasné přivřely. Zelené oči….

„Ty moc nekoukej a spíš koukej jít ulovit něco k jídlu,“ poplácal jsem pardála po zadku. Přišel jsem o vzácnou kožešinu, o všechny peníze, ale zase jsem získal něco cenného, co bych si nikdy nemohl koupit za žádné peníze. Ale pro jistotu jsem ještě z batohu vyndal amulet, který, jsem vzal elfce a znovu ,sem si ho pořádně prohlédnul. Jojo, ten mi hodí asi tak 20 krát víc, než jedna kůže z bílého jaguára. Zašklebil jsem se do vstávajícího slunce a myslím, že se i trochu zarazilo a moc se mu na oblohu nechtělo. Pohodlněji jsem se opřel o kmen stromu. Musím dohnat noční spánek….

Belas

Nahoru

Alicijský požární sbor

Hobitka se vyšplhala na židli v hospodě u Kohouta a po dubovém stole rozložila čerstvě nakoupené věci. Nový, čistý pergamen, nový, voskem zapečetěný kalamář s inkoustem a husí brk. Husí brk, pravda, zakoupen nebyl, alespoň husa na farmě žádné peníze nechtěla, i když proti exekuci svého peří jak hlasitě, tak v podstatě i marně protestovala. Hobitka zkontrolovala natrženou nohavici, která nesla klikatou, zřetelnou stopu psích zubů a rozhodla se, že po dobře vykonané práci zaslouží odměnu. "AHMEDEEE!! JEDNO PIVOOO!!!" zahulákala na poloprázdný lokál, pohodlně se uvelebila na židli a vytáhla nůž na ořezání brku. Když se přišoural Ahmed s natočeným džbánkem, byla už zabraná do pečlivého psaní až po uši...

Velevážený správče města!
Dovoluji si Vám oznámit vznik Alicijského hasičského sboru, dobrovolné občanské iniciativy, která by měla do budoucna přispět k ochraně města především v záležitostech požární ochrany. Již třikrát v poslední době vzplanul ve městě požár, jenž se nerozšířil jen díky bdělosti a ochotě přítomných občanů hasit i za cenu osobního ohrožení. Abychom předešli nekompetentním zásahům do průběhu požáru (jak se bohužel stalo před nedávnem, kdy byl vzniknuvší požár sice za pomoci magie uhašen, nicméně škody na majetku města, způsobené použitím kouzla ledové bouře byly velmi rozsáhlé), rozhodli jsme se s otcem Morbusem zřídit dobrovolný hasičský sbor, jehož členové by dohlíželi a organizovali správné hašení, případně později definovali správné postupy hašení a šířili tak ve městě myšlenku spoluzodpovědnosti za majetek soukromý i majetek města, jelikož nemovitosti městské i soukromé jsou vznikajícími požáry, zejména v suchém období, ohrožovány stejně.
Alicijský hasičský sbor je organizace dobrovolná a jeho členové vykonávají svou službu městu bez nároku na honorář i jiné formy odměny. Pro kvalitní hašení je ale třeba odpovídající výbava, jelikož bojové helmy nejsou k nošení vody řádně uzpůsobeny. Proto bych Vás chtěla požádat o zakoupení a nafasování několika kusů (dle počtu členů sboru) pevných a bytelných kýblů na vodu, které by každý člen sboru mohl nosit s sebou a použít v případě požáru.
S veškerou úctou etc.
prozatímní koncipientka organizačního výboru Alicijského hasičského sboru
Tinwe

Hobitka zálibně přehlédla své dílo, složila dopis, posbírala psací náčiní a seskočila ze židle. Ahmedovi, dřímajícímu u výčepu položila na stůl zlaťáky za pivo a vykročila z hospody odevzdat žádost.


Dnes byla provedena první preventivní kontrola města, abychom zjistili, jak je na tom Alicie s protipožárními opatřeními. Zde jsou naše závěry:

1. Město Alicie má dostatečné kapacity k zabránění požáru VELKÉHO rozsahu.

2. Město Alicie je na tom katastrofálně, co se týče požáru MALÉHO rozsahu - tedy požáru jednotlivých stavení.

3. Ochota obyvatel vyjit vstříc našim aktivitám je nedostačující.


Nyní podrobněji k jednotlivým bodům:

bod 1. Město Alicie má v každé své čtvrti dostatečně velkou vodní plochu, která při správném využití Alicijským hasičským sborem dokáže zabránit rozšíření požáru na okolní stavení. Tato místa jsou na přiloženém pergamenu označena modře.

bod 2. Při terénním průzkumu jednotlivých stavení bylo zjištěno, že pouze mizivé procento je dostatečně vybaveno vodními zdroji, které by se daly využít v zárodku požáru (na pergamenu zeleně). Příkladem budiž všem dílna mistra koželuha Keana Halda či rezidence madam Rydiss, kde jdou ruku v ruce reservoáry na vodu spolu s nejnovějšími a nejbezpečnějšími typy luceren. Naopak výstrahou budiž všem dílny mistrů kovářů Ariho Mrzouta a Matěje Kendta, kterým slova jako bezpečnost práce či prevence vzniku požáru zřejmě nic neříkají. Do této skupiny bohužel musíme zařadit i oblíbenou putyku pana Ahmeda Kohouta, jež i přes naše naléhání nehodlá upustit od olejových lamp na vratkých dřevěných stolech. Na našem pergamenu jsou potencionálně velmi nebezpečná stavení vybarvena červeně.

bod 3. Nalijme si čistého vína, tohle jsme opravdu nečekali. Většina občanů totiž buď přímo odmítla vpustit naší komisi do budovy, či raději předstírali, že nejsou doma (na pergamenu oranžovou barvou). Nu, uvidíme co na toto řekne správce města, ale být po našem, tak dotyční by museli přispět tučnou částkou do našeho fondu "Uniforma - základ dobrého hasiče".
Zde bych ještě rád vyzdvihl ochotu uvědomělejších občanů - paní Rydiss, mistra Bum-Báce či madam Arkan Amoles za jejich příkladnou spolupráci.


Následuje přiložený Pergamen - Rizikové oblasti Alicie

Jak je z nákresu patrno, za nejbezpečnější se dá považovat východní část města, oproti vyloženě rizikové jihozápadní. Uvážíme-li že dosavadní požáry byly zatím vždy jen na Tržišti, hovoří statistika jasně - příští požár bude v Rezidenci či Slatu a proto na to musíme býti řádně připraveni!

Za Alicijský požární sbor děkuje za pozornost
otec Morbus, pověřený vedoucí Preventivního Protipožárního Projektu.

Již delší dobu sledujeme aktivní přístup některých obyvatel našeho krásného města a s povděkem kvitujeme založení tolik potřebného hasičského sboru. Velice si ceníme práce, kterou tento, ač mladý, přesto nadmíru užitečný sbor odvádí a rozhodli jsme se vyjit vstříc některým požadavkům, jež komise složená ze členů vznesla.

- V první řadě zajistíme řádné uniformy pro členy Alicijského hasičského sboru.
- Projednáme a případně nařídíme všem majitelům nemovitostí konzultaci s odborníky se sboru s ohledem na zajištění prevence proti vzniku požáru.
- Pokusíme se najit v rozpočtu města finance na zhotoveni projektu výstavby Hasičské zbrojnice Dobrovolného Alicijského hasičského sboru. Po zhotovení projektu bude vyhlášen konkurz na výstavbu zbrojnice a založena příspěvková organizace Cihlou proti ohni , jež bude pověřena zajištěním patřičného finančního obnosu na výstavbu.

Další podrobnosti budou projednány na příští řádné schůzi rady města.

Mathell - Spravce Alicie

Nahoru

 

Kronika

Artefakt

Příběh Daria Gerhwina

Vznik Demony

Radeonova podlá zrada.

Příběh Hraničáře Baláska

Podivná Igorova Smrt.

Stínač života

Alex Romanov

Hirbagg Wogshurd

Norian Salek a Zrzavý Tom Pokoton

Drownich Germor

Bohové

Gryarr

Mortisimus

Město Rebelů

Zelené Oči

Alicijský požární sbor